Mám k cvičení blo(g)k! V.

Po lekci Barre pilates jsem měla skvělou náladu. A dokonce jsem ji šířila kolem sebe. Celý víkend jsem totiž skučela při každém pohybu. Vydávala jsem zvuky jako raněný tuleň a obávám se, že jsem se tak i pohybovala. Celá rodina se dusila smíchy a všichni měli potřebu to komentovat.

Bylo krásný počasí a byl to snad i první víkend, kdy se dalo vyjet na motorce. Přítel má nádhernou mašinu, Indian Chieftain. Stroj s motorem silnějším, než má moje auto. Ale kdo by taky poměřoval „Brouka“ s „Náčelníkem“, že.

Strašně jsem se těšila, ale když jsem se snažila nasednout na motorku a plnit důležitou roli „batůžku“, nohy mě bolely tak, že jsem se hlasitě dožadovala vysokozdvižného vozíku či jeřábu, který by mě tam dostal. Pokud někdo sledoval a natočil to, jak jsem se tam sápala, může tím s klidem konkurovat starým groteskám.

Opačný proces – tedy slézání z motorky byl ještě horší. Žádné elegantní přehození nohy, jak to znáte, a jak to snad i normálně dělám. Po dvou hodinách jízdy, mi nohy ztuhly, že jsem dolů lezla jak chromý pavouk, za tichého kňučení a v záchvatech smíchu, co jsem si to provedla. Ale co, dobrý pocit z lekce mi naštěstí zůstal i tak.

Proto jsem se v pondělí vydala na Souladronku zas. Cesta byla v pohodě, žádná mlha, déšť a ani krupobití. NIC! Nic, o čem by se dalo psát a nic, co by dělalo z mé cesty drama. Mělo mě to varovat. Měla jsem to vnímat jako znamení, že vše, co bude dnes popsáno se odehraje až v tělocvičně.

Příchod do studia byl zase prima, jako když jdete za kámoškou. Kávička a hovory o menopauze musí nadchnout každou ženskou mého věku. Byla jsem v pohodě a užívala si tu chvilku před cvičením. Dokonce jsem i věděla, že lekce se jmenuje Power Pilates a lektorka Maruška.

Maruška je nesmírně milé stvoření. Strašně mi připomínala svou jmenovkyni Marušku, v podání Mileny Dvorské, v pohádce Sůl nad zlato. Drobná, usměvavá a sympatická. Do tělocvičny jsem tedy vstoupila s optimismem. A ten mi vydržel asi 47 vteřin. Ve 48 vteřině jsem dospěla k názoru, že Maruška je robot, android, prostě stroj, protože to, co dokázala se svým tělem, a ještě se u toho usmívala, to fakt nepochopím. Cviky, u kterých ona sama byla pevná jako z šutru, mně způsobovaly třes svalů i končetin a vypadala jsem jako sulc, který dostal elektrický šok. Pokud budu upřímná, ostatní dámy to dávaly. Ne-li tak jako Maruška, tak alespoň dost dobře.

Já musela vypadat jako Celeste Barber, australská komička, když napodobuje ve svých úžasných videích modelky a celebrity. Tam, kde Maruška a ostatní holky byly v elegantním podřepu, já vypadala jako na veřejných záchodech, kdy si fakt potřebujete „dojít“, ale za žádnou cenu se nechcete dotknout záchodového prkénka. Bylo to peklo – tedy pro mě. Do deseti minut jsem přišla o iluzi, že mám břišní sval. Byl to můj jediný, příčně pruhovaný sval, ve který jsem, až do teď, věřila, že existuje. Snažila jsem se, fakt že jo. Snažila jsem to zvládnout celých 45 minut a pak jsem prostě hodila ručník do ringu. Nedala jsem to. Vzdala jsem to a odešla si sednout do kavárny.

U smoothie mi došlo, že ne každý cvičení dám, že jsem prostě začátečník, do nedávna notorický lenoch a povaleč, a Marušky lekce je prostě HIGH LEVEL. Až tohle jednou dám celé, budu si připadat jako hvězda. Do té doby budu muset prostě muset trénovat. I když ta verze, že Maruška je robot a tohle člověk nemůže zvládnout nikdy, ta by se mi asi líbila o malinko víc.

Měla jsem pocit, že bych se možná měla stydět, že jsem to nedala. Ale nestyděla. Zkusila jsem to, šla jsem na svoje maximum. Nevzdala jsem to při prvním problému, ale až když to opravdu nešlo. Konec konců nechodím sem, abych něco dokázala ostatním, ale sobě.

Asi je jasný, že teď zkouším všechny možné lekce, které jsou v nabídce. Nechodila jsem cvičit od doby, kdy aerobic byl na vrcholu a jógu praktikovali jen duchovně zaměření jedinci. Jsem tedy naprosto mimo mísu, co které cvičení obnáší. Připadám si, když vybírám lekci, jako když se snažím objednat jídlo v restauraci podle jídelního lístku, který je psán francouzsky. Občas mi něco zní povědomě, ale ve výsledku jsem vždycky překvapená, co mi nakonec přinesou na stůl.