Souladronka

Blog

Jmenuju se Petra, jako hodně jiných žen, jsem věčně nespokojená – hlavně sama se sebou. Nezáleží mi na tom, že mi ostatní říkají, že nejsem tlustá. Já jsem prostě nespokojená. Jsem věčný dietář, po kousku čokolády mám pocit, že jsem spáchala smrtelný hřích a z knedlíku přibírám jen tím, že se na nej koukám. Mám svou práci, kterou mám ráda a jsem máma syna, kterého miluju. Takže čas není zrovna něco, čeho mám dost. To čeho dost mám, jsou kila navíc, která mi nesluší. No a pak taky mám dost výmluv(těch mám opravdu hodně), proč nechodím cvičit.

Dlouho jsem hledala způsob, jak sama sebe dokopat do tělocvičny. Nakonec mi inspiroval tweet, jednoho chlapíka, který prohlásil, že dá každému, kdo dá jeho tweetu „like“, pět tisíc korun, pokud nezhubne do nějakého data, konkrétní počet kil.

Po letmém nahlédnutí na výpis z účtu mi došlo, že nemohu nabídnout ani 5 korun a to nemám na Twitteru téměř žádný dosah, ale že se mohu k hubnutím zavázat jeho veřejným publikováním. Tohle je tedy popis mojí cesty za lepší postavou

  • Mám k cvičení blo(g)k! I.

    Stopařův průvodce galaxií říká, že odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec je 42. Ovšem to, co ani Stopařův průvodce neví, je to, jak přesně zní otázka. Pokud jste tuto úžasnou knížku četli, tak víte, že v absenci příslušné otázky jsou namočeni tak trošku Vogoni. Pokud jste se Stopařovým průvodcem zatím nesetkali, pak vřele doporučuji. Mimo jiné už proto, že na jejím samotném začátku je uklidňující nápis: Nepropadejte panice!

    Ale zpět k číslu 42 a absenci správné otázky. Na její znění jsem totiž nedávno přišla, a to poněkud nešťastnou náhodou. Celé to začalo poměrně nevinně v jednom nejmenovaném obchodním centru, v jednom obchodu a jedné zkušební kabince, kde se řízením osudu sešla krásná sukně, mladá prodavačka a já. Aby to nevyznělo jinak, než bych chtěla, ta mladá prodavačka se jen přišla zeptat, jak mi ta sukně sedí. Sukně neseděla – sukně totiž smutně ležela přehozena přes židli a styděla se, jak malá. A ona byla malá. Mladá prodavačka odspěchala a přinesla větší kousek téhož modelu, do kterého jsem se pak už bez větších nesnází i dokázala nasoukat. Tady by to celé asi mohlo skončit, pokud bych se při převlékání do svého oblečení nevšimla cedulky, které na té sukni visela. A tam, tam jsem to uviděla! 42! 42! 42! 42! 42!

    Tehdy mi to došlo! Došlo mi, jak zní otázka života, vesmíru a vůbec! Ten objev mě nejen šokoval, ale také mi změnil život na příštích pár měsíců dopředu.

    Ale pokud si teď myslíte, že mě čekala přednášková turné, kdy bych o svém objevu vyprávěla a skvělé recepce na mou počest, tak se nemůžete být od pravdy dál. Otázka života, vesmíru a vůbec totiž zní: „Jakou velikost oblečení musí žena mít, aby dokázala otočit vesmír naruby, překopat půl Zeměkoule a změnit tok dějin?“  A odpověď je: 42!

    To zjištění mě paralyzovalo! Věděla jsem, co musím udělat! Musím začít cvičit! A to mě pro změnu vyděsilo!

    á mám totiž k cvičení blok (a teď i blog)! Velký a mnohaletý blok! Já se celkem ráda hýbu, chodím se psy na dlouhé procházky, ráda dřu na zahradě, a dokonce i ráda plavu, ale strašně se bráním cvičení. Mám pro to několik logických důvodů. Předně, jsem líná. Pak taky nejsem moc ochotná, se po večerech někam trmácet. Nemám zrovna moc pohybový talent. Mám špeky, které nevypadají v legínách vůbec nenápadně a při velké námaze funím. Ovšem při střetu s realitou čísla 42 nebylo jiné cesty než cesty do tělocvičny. Na místo tvrdých bojů s ochablým svalstvem. Před neúprosné zrcadlo, které mi škodolibě naservíruje vše, co normálně skrývám pod šaty střihu šapitó.

    A tehdy jsem se poprvé setkala s Míšou. Byla asi o dva centimetry vyšší než já a o dvě konfekční velikosti menší než já. No a taky byla a stále ještě je majitelkou studia SOULADRONKA.  A taky byla fakt dost fajn. Slovo dalo slovo a já si u ní pořídila PERMANENTKU.

    Po tomto zásadním kroku, jsem si připadala jako hrdinka. Před usnutím jsem sama sebe viděla, jak ze mě padají kila v neúprosném tempu cvičení. Ta představa byla tak skutečná, že jsem měla pocit, že jsem musela zhubnout už jenom tím. Ovšem ranní pohled do zrcadla mě velmi rychle vyvedl z omylu.

    Zdálo se, že cvičení nemůžu uniknout. A věřte mi, že jsem se snažila. Za 14 dní jsem dokázala vymyslet tolik výmluv, že by se za ně nemusel stydět ani politik. Od banalit, jako je množství práce, přes zdravotní omezení, jako je moje neschopnost řídit za tmy (nemám SOULADRONKU úplně blízko), po klišé – musím se věnovat dítěti, jsem se začala stydět i sama před sebou a stanovila termín nástupu na odtučňovací galeje. 27. února 2024!

    Pouhých 7 dní mě dělilo od mého prvního cvičení! Platba byla provedena, datum stanoveno, místo rezervováno a nebylo cesty zpět.

    V tu chvíli se u mě dostavil reflex, který znám, když má přijít paní na úklid. To totiž začnu zběsile uklízet, aby si uklízečka nemyslela, že jsem prase. No a stejný reflex se dostavil i teď! Začala jsem doma zběsile cvičit, aby si lektorka nemyslela, že jsem prase (líné). Úpornou sebedestrukcí jsem zjistila dvě věci. Jednu dobrou a druhou špatnou. Dobrá věc byla, že mám svaly, ta špatná, že jsou ukryty hluboko pod vrstvou tuku.

    Byla jsem připravena na svou první lekci PILATES. Doufám, že víte, o co jde, protože já nemám ani páru. Slovo „Pilátes“ mi podezřele připomíná Piláta Pontského, a tak nějak tuším, že tohle cvičení pro mě bude malér biblických rozměrů. 

  • Mám k cvičení blo(g)k! II.

    Ráno jsem se probudila v panice v 6 hodin. Cvičení bylo sice od 11 hodin, ale měla jsem ještě před tím dost práce. Ta mi ovšem nervy nerozhodila. Přirozeně šlo o oblečení. O oblečení na cvičení. Nemohla jsem se rozhodnout, v kterém „sportovním“ oblečku budou mé tvary nejlépe držet tvar! Jako ideální by se mi jevil neopren, ale to bych jednak asi poutala nežádoucí pozornost a druhak žádný neopren nemám. Nakonec jsem do batohu naházela tolik oblečení, že bych s ním vystačila na týdenní dovolené. Rozhodla jsem se, že něco vyberu podle toho, co budou mít na sobě ostatní.

    Krátce po 10 ráno jsem se i se svým obrbatohem nasáčkovala do svého miniauta a vyrazila vstříc pražskému provozu s vědomím, že o co dříve přijedu, o to déle budu hledat parkovací místo. Jsem přeci rodilý Pražák, a tak vím, že zaparkovat je nejnáročnější část přepravy v Praze.

    Jen jsem odbočila z Patočkovy ulice, a spatřila po své pravé ruce park, vrazila jsem auto na první volné parkovací místo. Vydolovala jsem batoh a s vizáží šerpy jsem vstoupila do parku. Zjistila jsem, že Souladronka je asi ještě ¾ km přede mnou. Lenost zvítězila nad obavou, že nezaparkuju, a tak jsem batoh zase napáskovala zpět do auta, a ještě kus popojela. Tuto malou etudu jsem si zopakovala ještě 2x, než jsem s naprostým přehledem zaparkovala těsně u usedlosti Ladronka. Pokud by to někdo natáčel, mohl by to dát na YouTube jako komické video s titulkem: „Blondýna parkuje!“

    Souladronka je trošku skrytá při pohledu z parku, musíte vejít do dvora restaurace a po schodech vyjít na terasu. Pak se před vámi objeví dřevěné dveře s věncem (tuším, že ho mají připravený na můj pohřeb, až při cvičení vydechnu naposledy) a za dveřmi začíná jiný svět.

    Jen jsem vstoupila do místnosti, radostně na mě mávala majitelka Míša (ano, to je ta vysoká a hubená). Recepce studia je vlastně i bar kavárny. Působí to tam nejen útulně, ale je to tam fakt moc hezký. Nikoho by na první pohled nenapadlo, že se za touto malebnou kavárnou ukrývá TĚLOCVIČNA! Bože můj, jen ta představa mi nahnala strach.

    Protože jsem přijela kvůli zcela zbytečným obavám z parkování, přijela brzo, sedla jsem si do kavárny a Míša mi udělala luxusní kafe. Kolem posedávaly ženy různého věku, některé pracovaly, jiné si povídaly a vychutnávaly si smoothie, kávičky, džusy, a dokonce i zákusky (za zákusek bych v tu chvíli i vraždila, ale přijela jsem sem hubnout, a ne se cpát dokonale vypadajícím Tiramisu).

    Deset minut před 11 jsem se šla převléknout. Příjemná šatna, se sprchou a s optimistickým nápisem na zrcadle „Usmívej se“, který tvrdě kontrastoval s mým výrazem v obličeji. Pokusila jsem se zvednout koutky k úsměvu, ale výsledkem byl škleb, za který by se nemusel stydět ani Joker.

    Za dvě minuty 11 přitančila téměř éterická bytost a představila se jako Bára, naše dnešní lektorka. Do tělocvičny nás odvedla 5 pohybuchtivých žen.

    Tělocvična byla malá, útulná a plná zrcadel… začala jsem zvažovat možnost, zda jde cvičit se zavřenýma očima. Fakt jsem měla strach z toho, co bude následovat. Uklidňovala jsem se tím, že Bára – vypadala křehce jako lidské verze Bambi – určitě není milovnice silových prvků. Pane na nebi, jak já se pletla. To útlé stvoření pro nás mělo připravenou sestavu na podložkách a s míčem. Cviky, které předváděla s takovou lehkostí mi velmi často vyvolávaly vzpomínky na hodiny biologie a fakt, že člověk má ve svém těle asi 650 svalů. Byly chvíle, kdy mě bolely všechny. Ale držela jsem se. Bára se dokázala věnovat každému v místnosti, aby cviky prováděl správně a…. efektivně. Byl to nářez.

    Když hodina skončila, tělo a mozek mi zaplavila úžasná vlna endorfinů. Je to super matroš a legální k tomu. Najednou mi bylo báječně. Byla jsem na sebe hrdá. Dokázala jsem to! Byla jsem cvičit! Kopla jsem do sebe božské smoothie, které mi podala Míša a plánovala jsem hrdý odchod ze scény! Jsem totiž BOHYNĚ! Dala jsem 60 minut a neumřela. Do této skvělé nálady ke mně mě stěží pronikla Míši slova: „napsala jsem tě na čtvrtek, tak s tím počítej“!

  • Mám k cvičení blo(g)k! III.

    Dneska to bude krátké. Zazdila jsem to. Prostě jsem vysrabila. Pokud vás někdy něco podobného napadne, nedělejte to. Jak věří moje boomerská generace: „Karma je zdarma“

  • Mám k cvičení blo(g)k! IV.

    Že karma je zdarma se ukázalo hned dnes, tedy v pátek. Den začal pohádkově, večerníčkově…určitě to znáte. Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet je…. tedy není rybníček Brčálníček, ale cvičební studio Souladronka. Prostě ráno byla mlha jako plnotučné mléko a moje cesta za štíhlejší postavu byla zpestřena jízdou s minimální viditelností. Mlha houstla, provoz taky a já si dala dobrodružnou cestu břevnovskými uličkami, které navigace vyhodnotila jako ideální trasu – ovšem, jak pro koho, že.

    Zpocená jsem byla tedy dřív, než jsem vůbec vstoupila do studia. Tam už to celkem žilo. Milé dámy, ženy a holky byly zabrány do veselého věštění z kávové pěny (nechtějte vědět, co tam viděly) a Míša na nově příchozí vesele hulákala: „Dáš si dneska baréčko?“ Netušila jsem, co to je, ale usoudila jsem, že to bude nějaký děsně moderní pití, které neznám. Něco jako „Latéčko verze 2.0 s proteinem ze cvrčků“.

    Jsem ve cvičebním světe v zácviku a prostě se zatím neorientuju. Raději jsem si pro jistotu dala osvědčené kafe. Říkala jsem si, že kofein je super před lekcí Dance Class. Že mě to nakopne.

    Vychutnávala jsem si to „jakovždyckyskvělýkafe“ a taky tu super atmosféru v kavárně. Je to tam fakt neskutečně přátelský. Ne takový ten profesionálně-přátelský přístup, je to jako když přijdete mezi kamarádky. Nevíte, kdo je místní, kdo je lektorka, kdo přišel cvičit. Všichni se prostě baví se všemi. Hrozně mi to pomáhá. Najednou si tam nepřipadám divně, že tam chodím sama, a že jsem tam teprve podruhé.

    Přemýšlela jsem, jak asi bude probíhat dnešní lekce. Tanec není moje silná stránka a rytmus držím hůř než myšlenku. Spoléhala jsem na to, že mi bylo řečeno, že tuhle lekci si užijí i úplná dřeva.

    Rozhodla jsem se, že půjdu do tělocvičny mezi posledními a zaujmu strategické místo někde vzadu, kde nebudu moc vidět. Jenže když jsem do té tělocvičny vstoupila, ostatní holky nestály v řadách, jak jsem přepokládala, ale u stěn. Druhé překvapení bylo, že před každou z nich byla hromádka věcí, z nichž jsem byla schopna identifikovat činky, míček, popruh pro stěhováky a něco jako frisbee.

    Hodinu vedla Karolína. Milá, usměvavá mladá holka se super postavou. Přivítala nás na BARRÉ PILATES!!!! Žádný Dance Class, ale BARRE PILATES!!!. Teprve v tu chvíli mi to došlo! Dance Class, byla ta lekce, kterou jsem zazdila. Zaplavil mě známý pocit paniky! Do háje, co může být BARRE Pilates? Bylo mi úplně k ničemu, že už mi došel význam věty: „Dáš si dneska baréčko“, protože i když už vím, co to není pořád vůbec netuším, co to je!

    Cvičení začalo u tyče. Ne u té, co u ní tančí striptérky, ale u té, kterou znáte z baletu (nebo z filmů o baletu jako já). Karolína nahodila úsměv, tempo a termíny jako „plié“ a „relevé“. Okamžitě se mi vybavila vzpomínka na jeden film ze série o Básnících, a na hlášku: Plié, grand plié a pik, pik, bum“. Musela jsem se smát. Byl to ovšem smích na dlouhou dobu poslední. Karolína nás držela v rychlém tempu. Z popruhů pro stěhováky se vyklubala posilovací guma a ostatní propriety rovněž nezůstaly ležet ladem příliš dlouho. Z věci, které se jevila jako polstrované frisbee se vyklubala podložka, pro skluz. To byla fakt pecka! I když jsem měla vážně co dělat, ta hodina byla naprosto boží. Bylo to náročné, ale přes to, že mně praskaly svaly ve švech, strašně mě to bavilo. Karolína navíc opravdu dokázala všechny motivovat. I když na druhou stranu, ostatní to zvládaly krásně, a tak motivační proslov, asi byl určen hlavně mně.

    Na konci hodiny se mi tak klepaly nohy, že bych už nedala ani grand plié, dokonce ani plié, ale jen to pik – pik – bum.

    Odměna za to, že jsem to vydržela, byla v podobě smoothie. K autu jsem sotva došla a noha na brzdě vytvářela automaticky ABS efekt. Klepala se tak, že bych sice mohla bez problémů šít na šlapacím šicím stroji, ale rozhodně jsem nemohla řídit.

    Dala jsem si tedy venku jednu zdravotní cigaretku (do roztažených plic je to ideál) a užívala jsem si zase ten skvělej pocit endorfinového koktejlu.

  • Mám k cvičení blo(g)k! V.

    Po lekci Barre pilates jsem měla skvělou náladu. A dokonce jsem ji šířila kolem sebe. Celý víkend jsem totiž skučela při každém pohybu. Vydávala jsem zvuky jako raněný tuleň a obávám se, že jsem se tak i pohybovala. Celá rodina se dusila smíchy a všichni měli potřebu to komentovat.

    Bylo krásný počasí a byl to snad i první víkend, kdy se dalo vyjet na motorce. Přítel má nádhernou mašinu, Indian Chieftain. Stroj s motorem silnějším, než má moje auto. Ale kdo by taky poměřoval „Brouka“ s „Náčelníkem“, že.

    Strašně jsem se těšila, ale když jsem se snažila nasednout na motorku a plnit důležitou roli „batůžku“, nohy mě bolely tak, že jsem se hlasitě dožadovala vysokozdvižného vozíku či jeřábu, který by mě tam dostal. Pokud někdo sledoval a natočil to, jak jsem se tam sápala, může tím s klidem konkurovat starým groteskám.

    Opačný proces – tedy slézání z motorky byl ještě horší. Žádné elegantní přehození nohy, jak to znáte, a jak to snad i normálně dělám. Po dvou hodinách jízdy, mi nohy ztuhly, že jsem dolů lezla jak chromý pavouk, za tichého kňučení a v záchvatech smíchu, co jsem si to provedla. Ale co, dobrý pocit z lekce mi naštěstí zůstal i tak.

    Proto jsem se v pondělí vydala na Souladronku zas. Cesta byla v pohodě, žádná mlha, déšť a ani krupobití. NIC! Nic, o čem by se dalo psát a nic, co by dělalo z mé cesty drama. Mělo mě to varovat. Měla jsem to vnímat jako znamení, že vše, co bude dnes popsáno se odehraje až v tělocvičně.

    Příchod do studia byl zase prima, jako když jdete za kámoškou. Kávička a hovory o menopauze musí nadchnout každou ženskou mého věku. Byla jsem v pohodě a užívala si tu chvilku před cvičením. Dokonce jsem i věděla, že lekce se jmenuje Power Pilates a lektorka Maruška.

    Maruška je nesmírně milé stvoření. Strašně mi připomínala svou jmenovkyni Marušku, v podání Mileny Dvorské, v pohádce Sůl nad zlato. Drobná, usměvavá a sympatická. Do tělocvičny jsem tedy vstoupila s optimismem. A ten mi vydržel asi 47 vteřin. Ve 48 vteřině jsem dospěla k názoru, že Maruška je robot, android, prostě stroj, protože to, co dokázala se svým tělem, a ještě se u toho usmívala, to fakt nepochopím. Cviky, u kterých ona sama byla pevná jako z šutru, mně způsobovaly třes svalů i končetin a vypadala jsem jako sulc, který dostal elektrický šok. Pokud budu upřímná, ostatní dámy to dávaly. Ne-li tak jako Maruška, tak alespoň dost dobře.

    Já musela vypadat jako Celeste Barber, australská komička, když napodobuje ve svých úžasných videích modelky a celebrity. Tam, kde Maruška a ostatní holky byly v elegantním podřepu, já vypadala jako na veřejných záchodech, kdy si fakt potřebujete „dojít“, ale za žádnou cenu se nechcete dotknout záchodového prkénka. Bylo to peklo – tedy pro mě. Do deseti minut jsem přišla o iluzi, že mám břišní sval. Byl to můj jediný, příčně pruhovaný sval, ve který jsem, až do teď, věřila, že existuje. Snažila jsem se, fakt že jo. Snažila jsem to zvládnout celých 45 minut a pak jsem prostě hodila ručník do ringu. Nedala jsem to. Vzdala jsem to a odešla si sednout do kavárny.

    U smoothie mi došlo, že ne každý cvičení dám, že jsem prostě začátečník, do nedávna notorický lenoch a povaleč, a Marušky lekce je prostě HIGH LEVEL. Až tohle jednou dám celé, budu si připadat jako hvězda. Do té doby budu muset prostě muset trénovat. I když ta verze, že Maruška je robot a tohle člověk nemůže zvládnout nikdy, ta by se mi asi líbila o malinko víc.

    Měla jsem pocit, že bych se možná měla stydět, že jsem to nedala. Ale nestyděla. Zkusila jsem to, šla jsem na svoje maximum. Nevzdala jsem to při prvním problému, ale až když to opravdu nešlo. Konec konců nechodím sem, abych něco dokázala ostatním, ale sobě.

    Asi je jasný, že teď zkouším všechny možné lekce, které jsou v nabídce. Nechodila jsem cvičit od doby, kdy aerobic byl na vrcholu a jógu praktikovali jen duchovně zaměření jedinci. Jsem tedy naprosto mimo mísu, co které cvičení obnáší. Připadám si, když vybírám lekci, jako když se snažím objednat jídlo v restauraci podle jídelního lístku, který je psán francouzsky. Občas mi něco zní povědomě, ale ve výsledku jsem vždycky překvapená, co mi nakonec přinesou na stůl.

  • Mám k cvičení blo(g)k! VI.

    Dneska to začalo celé nějak opačně. Normálně to vypadá tak, že zaparkuju a k Souladronce jdu parkem ještě celkem normálním krokem a ploužím se s úpěním, až když jdu zpátky. Dneska jsem se ploužila a skučela už cestou tam. Bolela mě záda! Ne někde, a ne trochu. Bolela pekelně a celá už skoro týden. Nemohla jsem spát, sedět a když jsem chtěla chodit, „vypínalo“ mi koleno. Kdybych měla displej jako má auto, svítily by všechny kontrolky a vypadala bych jako chodící diskotéka.

    Osvědčené recepty, jako nedělat nic a doufat, že to přejde, selhaly, a tak jsem se rozhodla, se trochu, tedy hodně rozmazlit a vydala jsem se na masáž k Wendy. Možná jsem to nikde nezmínila, ale Souladronka má mimo jiné i masáže. Masážní místnosti jsou v podkroví studia, komorní a útulné. Je tam šatna, sprcha, lehátko, no a Wendy.

    Wendy vypadá jako řecká bohyně, vysoká, vzpřímená, s hustými dlouhými vlasy, které má stočené na temeni hlavy. Oblečená v černém a s rudou rtěnkou je jako krásná strážkyně brány do nějakého fantasy světa. Já na masáže moc nechodím, byla jsem párkrát, vždycky ale mám pocit, že to není tak úplně potřeba, prostě se moc neumím rozmazlovat. Ono by se mi to také mohlo zalíbit, a co potom.

    Wendy mi ukázala šatnu, přidělila mi prostěradlo a ručník a požádala mě, abych si sundala mimo oblečení i šperky. Sundat všechno, co nosím na krku, byl trošku oříšek, ale povedlo se, a abych nekazila styl, omotala jsem se prostěradlem po vzoru starověkých Řeků. I když jsem celkem věrně napodobila tógu, vzhledu bohyně jsem se fakt neblížila.

    Ještě před masáží se mě Wendy ptala, jakou vůni si přeji přidat do éterických olejů. A malér byl na světě. Netušila jsem. Lahviček tam bylo asi 10, ale bez brýlí nevím, co na nich bylo napsáno. Říkala jsem, že je mi to asi jedno, ale Wendy mi zřejmě chtěla udělat radost a masáž mi zpříjemnit, a tak se ptala jakou vůni mám ráda. Moje odpověď, že vůni kávy, zase pro změnu zaskočila ji. Nakonec jsme se shodly na citronele. Sice nevím, co to je, ale znělo mi to jako citrónová zmrzlina, a to nemůže být nikdy na škodu.

    Po drobné komické vsuvce na téma: „řekněte mi prosím, jak se na lehátko lehá“ začala masáž. Už v první vteřině bylo jasné, že tahle dáma ví, co dělá. Každý pohyb měla přesný a díky bohu i účinný. Když jsem ráno vstávala, připadala jsem si jak „mayská“ kronika. Pokud vím, tak právě Mayové zaznamenávali vše důležité pomocí uzlíků, a moje záda, tedy moje zádové svaly, byly uzlík na uzlík. Asi jsem si tam opravdu „zapisovala“ každý stres uplynulého měsíce. A bylo jich fakt dost. Z pohledu masérky jsem tedy byla asi něco jako deník psaný Braillovým písmem, a pro klidné spaní nás obou doufám, že Wendy Braillovo písmo číst neumí. Při masáži mě napadlo, že dnes je to poprvé a asi i naposledy, co můžu prohlásit, že na mě „hrají svaly“. Ne tak, jak bych si přála. Fungovaly jako struny na kytaře pod Wendinými prsty vydávaly křupavé zvuky. Wendy mě uzlík po uzlíku zbavovala šílené bolesti a mně chvilkama připadalo, že mi upadly prsty na levé ruce, Říkala jsem si, že si je tam nesmím zapomenout, až bude po všem.

    Upřímně musím říct, že jsem nikdy nezažila nic tak úžasného. Po masáži zad, nohou i rukou, jsem měla pocit, že jsem vyšší alespoň o deset centimetrů a lehčí o deset kilo (bohužel to byl jen pocit). Najednou mi tělo zase fungovalo. Cítila jsem se, jako by mi někdo dobil baterky.

    Tuhle masáž měl zažít Albert Einstein, měl by pak v ruce důkaz, že čas je relativní. Normálně nevydržím hodinu sedět a nic nedělat. Natož pak nemyslet. Ale tahle hodina utekla tak neuvěřitelně rychle, že jsem se nestihla ani zamyslet nad tím, že bych měla nemyslet a jen se uvolnit.

    Když tenhle zázrak skončil, dostala jsem tipy na cviky, jak udržet záda trochu v pohodě. Při oblékání, když už mozek začal generovat alespoň nějakou činnost, pochopila jsem zase o něco víc, v čem spočívá kouzlo Souladronky. Jasně, je tu fakt krásné prostředí, super lidi, báječné cvičení. Ale tohle, tohle byl objev. Zatímco dole je to studio „Sou“ladronka, tady u Wendy „sou“ to Lurdy!

  • Mám k cvičení blo(g)k! VII.

    K hubnutí nepatří jen pohyb, ale taky úprava jídelníčku. Je to nespravedlivý, minimálně mě by to hubnutí bavilo o poznání víc, kdyby šlo cvičení kombinovat třeba s pařížským dortem nebo s chlebem se škvarkama. Miluju čerstvej chleba se sádlem a se škvarkama. Fakt, že jo. Nicméně na cestě za lepší postavou zní sádlo, jako oxymóron. Já nějak moc diety neznám. Ne, že bych je nepraktikovala, vlastně si nepamatuju, kdy bych v životě jedla normálně, ale neznám jejich jména a pravidla. Moje dieta je totiž nemožná a zastaralá. Mám prostě pocit, že nejíst sladké, nejíst pečivo, nejíst tučné, nebo ideálně nejíst vůbec, musí způsobit úbytek tělesného objemu. A pak také věřím, že co je zdravé, tak zase tak mocškodit nemůže. Za roky, co tohle praktikuji, jsem si vypěstovala závislost na rajčatech a bulimii.

    No, a protože teď jsem v situaci, kdy jsem se rozhodla, že budu hubnout pohybem a správně, tak teďpřišly na řadu i moje stravovací návyky. Lovím z paměti, co vím o modernějších dietách, než je ta moje. Moc toho není. Třeba taková „Dělená“. Já to beru tak, že je nutné oddělit jídlo od mé osoby. Pak bych tomu dokázala věřit. Nebo „Přerušovaný půst“. To teď myslím strašně letí. Přišlo mi, že to má potenciál. Ovšem jen do okamžiku, než jsem zjistila, že v té „postní“ části dne, bych neměla pít mléko v kafi. A druhý problém byl právě v tom, že se ten půst může přerušovat dost omezeně. Keto dieta. Jsou jí plné sociální sítě. Nádherné fotografie jídel, kterým dominují vejce s avokádem. Pominu-li fakt, že bych umřela na nedostatek rajčat, nepovedlo mi sehnat avokáda, která by vypadala, že jsou nakloněna konzumaci v horizontu několika příštích týdnů a pak během pár min neshnila. Prostě nějak nedokážu vychytat ten okamžik, kdy se dá avokádo sníst, a ještě není shnilé. Na druhou stranu snaha o tuto formu

    diety vedla k tomu, že máme mnoho nových, pokojových rostlin, které jsem vypěstovala z těch pecek avokád, která se mi nikdy nepovedlo sníst. Počítání kalorií musí selhat už jen proto, že jde o počítání.Další diety už asi ani neznám jménem.

    Zkusila jsem tedy schůzku s nutriční poradkyní Monikou. Ta se na Souladronka nejen stará o jídelníček, ale také je jednou ze skvělých lektorek.

    Schůzka začala nadějně. To znamená, že jsem ji stihla. A to se mi v posledních dnech nepovedlo zase tak často. Monika k mému problému přistoupila serózně a s notýskem. Nevím, co si do něj psala, protože psala hodně a dlouho, a já jí jen říkala, že moje strava je čtvrt kila rajčat s mozzarellou a olivovým olejem na den, plus nekonečná řada kafe s mlékem a občas smoothie.

    Určitě vás nepřekvapí, že vhodný jídelníček je individuální. A proto nemá smysl sem psát, jak bude vypadat ten můj, ale povídaly jsme si i o tom, jaká má změna jídelníčku úskalí zejména u žen.

    Znáte to, celý den kmitáte, vaříte, vyrábíte svačiny, letíte do práce a z práce, uklízíte, perete, vaříte, učíte se s dětmi a pak, když máte na minutku čas si narvete do pusy to první, co najdete v ledničce nebo to, co kouká z tašky, když vezete domů nákup a dá se to žvýkat za volantem. Pokud jste o něco uvědomělejší, najíte oždibováním z hrnců při vaření, dojídáním zbytků z talíře po malém dítku a občas zaženete riziko kolapsu lahodným McDonaledem u dálnice. Zjistila jsem, že i pro ženy s podobným tempem života existuje pár smysluplných rad.

    1. Kdo nemá čas připravit si jídlo, musí mít čas chodit cvičit.
    2. Hýbat se člověk musí každý den. I kdyby měl jen 20 minut chodit.
    3. Pro libovou postavu jezte libové maso.
    4. Kdo jí tlusté, zůstane tlustý.
    5. Nechoďte nakupovat hladové, snadněji tak minete regál s čokoládou.
    6. Kupte si domů první pomoc proti hladu, třeba řecký jogurt a banán.
    7. Nemusíte počítat kalorie, velikosti porcí, jsou „pěst“, „dlaň“ a „hrst“.
    8. Jezte z malého talíře, tělu to bude stačit a podvedete hlavu.
    9. Hřešit můžete 90 minut po cvičení. Tělo vůbec netuší, která bije a spálí všechno, co mu dáte.
    10. Přemýšlejte, co si dáte do pusy nejste popelnice. Kdo nepřemýšlí, bude jako popelnice vypadat.