Že karma je zdarma se ukázalo hned dnes, tedy v pátek. Den začal pohádkově, večerníčkově…určitě to znáte. Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet je…. tedy není rybníček Brčálníček, ale cvičební studio Souladronka. Prostě ráno byla mlha jako plnotučné mléko a moje cesta za štíhlejší postavu byla zpestřena jízdou s minimální viditelností. Mlha houstla, provoz taky a já si dala dobrodružnou cestu břevnovskými uličkami, které navigace vyhodnotila jako ideální trasu – ovšem, jak pro koho, že.
Zpocená jsem byla tedy dřív, než jsem vůbec vstoupila do studia. Tam už to celkem žilo. Milé dámy, ženy a holky byly zabrány do veselého věštění z kávové pěny (nechtějte vědět, co tam viděly) a Míša na nově příchozí vesele hulákala: „Dáš si dneska baréčko?“ Netušila jsem, co to je, ale usoudila jsem, že to bude nějaký děsně moderní pití, které neznám. Něco jako „Latéčko verze 2.0 s proteinem ze cvrčků“.
Jsem ve cvičebním světe v zácviku a prostě se zatím neorientuju. Raději jsem si pro jistotu dala osvědčené kafe. Říkala jsem si, že kofein je super před lekcí Dance Class. Že mě to nakopne.
Vychutnávala jsem si to „jakovždyckyskvělýkafe“ a taky tu super atmosféru v kavárně. Je to tam fakt neskutečně přátelský. Ne takový ten profesionálně-přátelský přístup, je to jako když přijdete mezi kamarádky. Nevíte, kdo je místní, kdo je lektorka, kdo přišel cvičit. Všichni se prostě baví se všemi. Hrozně mi to pomáhá. Najednou si tam nepřipadám divně, že tam chodím sama, a že jsem tam teprve podruhé.
Přemýšlela jsem, jak asi bude probíhat dnešní lekce. Tanec není moje silná stránka a rytmus držím hůř než myšlenku. Spoléhala jsem na to, že mi bylo řečeno, že tuhle lekci si užijí i úplná dřeva.
Rozhodla jsem se, že půjdu do tělocvičny mezi posledními a zaujmu strategické místo někde vzadu, kde nebudu moc vidět. Jenže když jsem do té tělocvičny vstoupila, ostatní holky nestály v řadách, jak jsem přepokládala, ale u stěn. Druhé překvapení bylo, že před každou z nich byla hromádka věcí, z nichž jsem byla schopna identifikovat činky, míček, popruh pro stěhováky a něco jako frisbee.
Hodinu vedla Karolína. Milá, usměvavá mladá holka se super postavou. Přivítala nás na BARRÉ PILATES!!!! Žádný Dance Class, ale BARRE PILATES!!!. Teprve v tu chvíli mi to došlo! Dance Class, byla ta lekce, kterou jsem zazdila. Zaplavil mě známý pocit paniky! Do háje, co může být BARRE Pilates? Bylo mi úplně k ničemu, že už mi došel význam věty: „Dáš si dneska baréčko“, protože i když už vím, co to není pořád vůbec netuším, co to je!
Cvičení začalo u tyče. Ne u té, co u ní tančí striptérky, ale u té, kterou znáte z baletu (nebo z filmů o baletu jako já). Karolína nahodila úsměv, tempo a termíny jako „plié“ a „relevé“. Okamžitě se mi vybavila vzpomínka na jeden film ze série o Básnících, a na hlášku: Plié, grand plié a pik, pik, bum“. Musela jsem se smát. Byl to ovšem smích na dlouhou dobu poslední. Karolína nás držela v rychlém tempu. Z popruhů pro stěhováky se vyklubala posilovací guma a ostatní propriety rovněž nezůstaly ležet ladem příliš dlouho. Z věci, které se jevila jako polstrované frisbee se vyklubala podložka, pro skluz. To byla fakt pecka! I když jsem měla vážně co dělat, ta hodina byla naprosto boží. Bylo to náročné, ale přes to, že mně praskaly svaly ve švech, strašně mě to bavilo. Karolína navíc opravdu dokázala všechny motivovat. I když na druhou stranu, ostatní to zvládaly krásně, a tak motivační proslov, asi byl určen hlavně mně.
Na konci hodiny se mi tak klepaly nohy, že bych už nedala ani grand plié, dokonce ani plié, ale jen to pik – pik – bum.
Odměna za to, že jsem to vydržela, byla v podobě smoothie. K autu jsem sotva došla a noha na brzdě vytvářela automaticky ABS efekt. Klepala se tak, že bych sice mohla bez problémů šít na šlapacím šicím stroji, ale rozhodně jsem nemohla řídit.
Dala jsem si tedy venku jednu zdravotní cigaretku (do roztažených plic je to ideál) a užívala jsem si zase ten skvělej pocit endorfinového koktejlu.