Dneska to začalo celé nějak opačně. Normálně to vypadá tak, že zaparkuju a k Souladronce jdu parkem ještě celkem normálním krokem a ploužím se s úpěním, až když jdu zpátky. Dneska jsem se ploužila a skučela už cestou tam. Bolela mě záda! Ne někde, a ne trochu. Bolela pekelně a celá už skoro týden. Nemohla jsem spát, sedět a když jsem chtěla chodit, „vypínalo“ mi koleno. Kdybych měla displej jako má auto, svítily by všechny kontrolky a vypadala bych jako chodící diskotéka.
Osvědčené recepty, jako nedělat nic a doufat, že to přejde, selhaly, a tak jsem se rozhodla, se trochu, tedy hodně rozmazlit a vydala jsem se na masáž k Wendy. Možná jsem to nikde nezmínila, ale Souladronka má mimo jiné i masáže. Masážní místnosti jsou v podkroví studia, komorní a útulné. Je tam šatna, sprcha, lehátko, no a Wendy.
Wendy vypadá jako řecká bohyně, vysoká, vzpřímená, s hustými dlouhými vlasy, které má stočené na temeni hlavy. Oblečená v černém a s rudou rtěnkou je jako krásná strážkyně brány do nějakého fantasy světa. Já na masáže moc nechodím, byla jsem párkrát, vždycky ale mám pocit, že to není tak úplně potřeba, prostě se moc neumím rozmazlovat. Ono by se mi to také mohlo zalíbit, a co potom.
Wendy mi ukázala šatnu, přidělila mi prostěradlo a ručník a požádala mě, abych si sundala mimo oblečení i šperky. Sundat všechno, co nosím na krku, byl trošku oříšek, ale povedlo se, a abych nekazila styl, omotala jsem se prostěradlem po vzoru starověkých Řeků. I když jsem celkem věrně napodobila tógu, vzhledu bohyně jsem se fakt neblížila.
Ještě před masáží se mě Wendy ptala, jakou vůni si přeji přidat do éterických olejů. A malér byl na světě. Netušila jsem. Lahviček tam bylo asi 10, ale bez brýlí nevím, co na nich bylo napsáno. Říkala jsem, že je mi to asi jedno, ale Wendy mi zřejmě chtěla udělat radost a masáž mi zpříjemnit, a tak se ptala jakou vůni mám ráda. Moje odpověď, že vůni kávy, zase pro změnu zaskočila ji. Nakonec jsme se shodly na citronele. Sice nevím, co to je, ale znělo mi to jako citrónová zmrzlina, a to nemůže být nikdy na škodu.
Po drobné komické vsuvce na téma: „řekněte mi prosím, jak se na lehátko lehá“ začala masáž. Už v první vteřině bylo jasné, že tahle dáma ví, co dělá. Každý pohyb měla přesný a díky bohu i účinný. Když jsem ráno vstávala, připadala jsem si jak „mayská“ kronika. Pokud vím, tak právě Mayové zaznamenávali vše důležité pomocí uzlíků, a moje záda, tedy moje zádové svaly, byly uzlík na uzlík. Asi jsem si tam opravdu „zapisovala“ každý stres uplynulého měsíce. A bylo jich fakt dost. Z pohledu masérky jsem tedy byla asi něco jako deník psaný Braillovým písmem, a pro klidné spaní nás obou doufám, že Wendy Braillovo písmo číst neumí. Při masáži mě napadlo, že dnes je to poprvé a asi i naposledy, co můžu prohlásit, že na mě „hrají svaly“. Ne tak, jak bych si přála. Fungovaly jako struny na kytaře pod Wendinými prsty vydávaly křupavé zvuky. Wendy mě uzlík po uzlíku zbavovala šílené bolesti a mně chvilkama připadalo, že mi upadly prsty na levé ruce, Říkala jsem si, že si je tam nesmím zapomenout, až bude po všem.
Upřímně musím říct, že jsem nikdy nezažila nic tak úžasného. Po masáži zad, nohou i rukou, jsem měla pocit, že jsem vyšší alespoň o deset centimetrů a lehčí o deset kilo (bohužel to byl jen pocit). Najednou mi tělo zase fungovalo. Cítila jsem se, jako by mi někdo dobil baterky.
Tuhle masáž měl zažít Albert Einstein, měl by pak v ruce důkaz, že čas je relativní. Normálně nevydržím hodinu sedět a nic nedělat. Natož pak nemyslet. Ale tahle hodina utekla tak neuvěřitelně rychle, že jsem se nestihla ani zamyslet nad tím, že bych měla nemyslet a jen se uvolnit.
Když tenhle zázrak skončil, dostala jsem tipy na cviky, jak udržet záda trochu v pohodě. Při oblékání, když už mozek začal generovat alespoň nějakou činnost, pochopila jsem zase o něco víc, v čem spočívá kouzlo Souladronky. Jasně, je tu fakt krásné prostředí, super lidi, báječné cvičení. Ale tohle, tohle byl objev. Zatímco dole je to studio „Sou“ladronka, tady u Wendy „sou“ to Lurdy!