Ráno jsem se probudila v panice v 6 hodin. Cvičení bylo sice od 11 hodin, ale měla jsem ještě před tím dost práce. Ta mi ovšem nervy nerozhodila. Přirozeně šlo o oblečení. O oblečení na cvičení. Nemohla jsem se rozhodnout, v kterém „sportovním“ oblečku budou mé tvary nejlépe držet tvar! Jako ideální by se mi jevil neopren, ale to bych jednak asi poutala nežádoucí pozornost a druhak žádný neopren nemám. Nakonec jsem do batohu naházela tolik oblečení, že bych s ním vystačila na týdenní dovolené. Rozhodla jsem se, že něco vyberu podle toho, co budou mít na sobě ostatní.
Krátce po 10 ráno jsem se i se svým obrbatohem nasáčkovala do svého miniauta a vyrazila vstříc pražskému provozu s vědomím, že o co dříve přijedu, o to déle budu hledat parkovací místo. Jsem přeci rodilý Pražák, a tak vím, že zaparkovat je nejnáročnější část přepravy v Praze.
Jen jsem odbočila z Patočkovy ulice, a spatřila po své pravé ruce park, vrazila jsem auto na první volné parkovací místo. Vydolovala jsem batoh a s vizáží šerpy jsem vstoupila do parku. Zjistila jsem, že Souladronka je asi ještě ¾ km přede mnou. Lenost zvítězila nad obavou, že nezaparkuju, a tak jsem batoh zase napáskovala zpět do auta, a ještě kus popojela. Tuto malou etudu jsem si zopakovala ještě 2x, než jsem s naprostým přehledem zaparkovala těsně u usedlosti Ladronka. Pokud by to někdo natáčel, mohl by to dát na YouTube jako komické video s titulkem: „Blondýna parkuje!“
Souladronka je trošku skrytá při pohledu z parku, musíte vejít do dvora restaurace a po schodech vyjít na terasu. Pak se před vámi objeví dřevěné dveře s věncem (tuším, že ho mají připravený na můj pohřeb, až při cvičení vydechnu naposledy) a za dveřmi začíná jiný svět.
Jen jsem vstoupila do místnosti, radostně na mě mávala majitelka Míša (ano, to je ta vysoká a hubená). Recepce studia je vlastně i bar kavárny. Působí to tam nejen útulně, ale je to tam fakt moc hezký. Nikoho by na první pohled nenapadlo, že se za touto malebnou kavárnou ukrývá TĚLOCVIČNA! Bože můj, jen ta představa mi nahnala strach.
Protože jsem přijela kvůli zcela zbytečným obavám z parkování, přijela brzo, sedla jsem si do kavárny a Míša mi udělala luxusní kafe. Kolem posedávaly ženy různého věku, některé pracovaly, jiné si povídaly a vychutnávaly si smoothie, kávičky, džusy, a dokonce i zákusky (za zákusek bych v tu chvíli i vraždila, ale přijela jsem sem hubnout, a ne se cpát dokonale vypadajícím Tiramisu).
Deset minut před 11 jsem se šla převléknout. Příjemná šatna, se sprchou a s optimistickým nápisem na zrcadle „Usmívej se“, který tvrdě kontrastoval s mým výrazem v obličeji. Pokusila jsem se zvednout koutky k úsměvu, ale výsledkem byl škleb, za který by se nemusel stydět ani Joker.
Za dvě minuty 11 přitančila téměř éterická bytost a představila se jako Bára, naše dnešní lektorka. Do tělocvičny nás odvedla 5 pohybuchtivých žen.
Tělocvična byla malá, útulná a plná zrcadel… začala jsem zvažovat možnost, zda jde cvičit se zavřenýma očima. Fakt jsem měla strach z toho, co bude následovat. Uklidňovala jsem se tím, že Bára – vypadala křehce jako lidské verze Bambi – určitě není milovnice silových prvků. Pane na nebi, jak já se pletla. To útlé stvoření pro nás mělo připravenou sestavu na podložkách a s míčem. Cviky, které předváděla s takovou lehkostí mi velmi často vyvolávaly vzpomínky na hodiny biologie a fakt, že člověk má ve svém těle asi 650 svalů. Byly chvíle, kdy mě bolely všechny. Ale držela jsem se. Bára se dokázala věnovat každému v místnosti, aby cviky prováděl správně a…. efektivně. Byl to nářez.
Když hodina skončila, tělo a mozek mi zaplavila úžasná vlna endorfinů. Je to super matroš a legální k tomu. Najednou mi bylo báječně. Byla jsem na sebe hrdá. Dokázala jsem to! Byla jsem cvičit! Kopla jsem do sebe božské smoothie, které mi podala Míša a plánovala jsem hrdý odchod ze scény! Jsem totiž BOHYNĚ! Dala jsem 60 minut a neumřela. Do této skvělé nálady ke mně mě stěží pronikla Míši slova: „napsala jsem tě na čtvrtek, tak s tím počítej“!